Následující vyprávění je o mých zkušenostech s výukou go mezi žáky třetí a čtvrté třídy (shoduje se s českou základní školou - pozn. překladatele) v Lakeland School, malé soukromé škole v Meredithu ve státě New Hampshire.
O go jsem se dozvěděl až po třicítce a měl jsem příliš málo času na to, abych ho pravidelně hrál až do doby asi před rokem, kdy se o něj začala zajímat má dcera Hana. Chvíli jsem si myslel, že vůbec nemá smysl, aby se go věnovala. Pak jsem si ale řekl, že mám alespoň dobrý důvod, abych se o go já sám dozvěděl něco více. Taky mě napadlo, že by bylo lepší, kdyby měla jako spoluhráče jiné děti a že by měly být pro go získány dříve, než je přitáhnou šachy. Proto jsem se rozhodl infikovat Haniny spolužáky hrou go. Během krátkého rozhovoru s Haninou učitelkou paní Sandy jsem u ní vzbudil zájem a navrhl jsem časné jaro jako vhodnou dobu, kdy začít.
Chtěl jsem použít nějaké volně šiřitelné počítačové go, abych dětem poskytl do začátku vyrovnaného soupeře, tak jsem napsal Davidu Fotlandovi. Řekl mi o Igo, což bylo přesně to, co jsem potřeboval a také mi navrhl, abych začal se žravým go. Když jsem pak prostudoval stránky Mindy McAdamsové o žravém go, souhlasil jsem, že to bude to pravé a začal jsem uvažovat o dvou lekcích. Jedné o žravém go a druhé o skutečném go, alespoň tak skutečném, jak může být go na 9x9. A možná i třetí lekci na 13x13.
Jako přípravu jsem zkusil naučit Hanu žravé go, ale nepřinutil jsem ji sehrát víc než jen pár partií. Snažil jsem se lapit některé její kamarádky, ale souboj s jejich Bárbínami a počítačovými hrami byl obtížný. Přesto se mi podařilo pár z nich žravé go naučit.
Na žravém go je dobré, že obsahuje ze skutečné hry jen to snadné. Není třeba učit o očích a životu, kdy je konec hry, co jsou neutrály, kó, atd. Jen položit kámen na průsečík, dál už s ním nehýbat a tvořit skupiny, které jsou silnější než jednotlivý kámen. Jeho hlavní nedostatek je, že příliš zdůrazňuje zajímání. Stejně jen těžko existuje způsob, jakým od toho děti odvrátit. Když jsem začínal hrát go jako dospělý, také jsem dělal vše jen pro to, abych zajal kameny svých soupeřů. Věděl jsem, že to není to nejlepší, ale bylo to jednodušší, než pečlivě ohraničovat prázdný prostor. Takže nechte děti žrát, budou to dělat i kdybyste jim radili hrát jinak a umožní jim to získat nějaké zkušenosti v zajímání kamenů.
Po další schůzce s Haninou učitelkou jsem měl již pevný termín. Předpokládal jsem, že budu potřebovat 1 až 1 1/2 hodiny, ale upozornila mne, že by to přesáhlo možnosti dětského soustředění. Tak jsme to zkrátili na 45 minut. Setkal jsem se s paní Sandy ráno, v čase příliš nervózním na to, abych vysvětloval něco o go. Byl jsem v celku spokojen, opravdu jsem se nemusel příliš vnucovat.
Desky pro děti jsem získal okopírováním sítě 9x9, kterou jsem měl od Ishi Pressu. V místním obchodě jsem objevil značky pro Bingo, které nám posloužily jako kameny. Červená a zelená by sice určitě mnoho hráčů a učitelů go urazila, ale ti ve škole být neměli, takže si ani nemohli stěžovat. Večer před přednáškou jsem vyrobil síť 9x9 na kus papíru o rozměrech 16x22 palců (asi 41x57 cm - pozn. překladatele) a nařezal bloček žlutých kartiček Post-it na osmiúhelníky. Polovinu jsem vybarvil červeně protože můj nejtlustší fix byl červený (Stejně, kdo začíná - červený, zelený, nebo žlutý?).
Cestou do školy jsem řekl Haně, že pokud bude lichý počet dětí, chci, aby hrála s paní Sandy. Hlavní důvodem bylo mé přesvědčení, že pokud se učitelka naučí o žravém go víc nebo nabídne mé služby svým přátelům, bude nám užitečná ještě více než doposud.
Ve škole jsem vše směřoval k tomu, aby děti začaly co nejdříve hrát, ale nějaký čas na výuku byl také nutný. Má lekce vypadala asi takto:
Takže to byl úvod - asi 10 minut. Děti začaly být neposedné. Nenapadalo mne, co dalšího ještě ukázat, tak jsem je vyzval ”Je čas si zahrát partii, utvořte dvojice”, a začal jsem rozdávat desky.
Děti byly trochu udivené, že dostaly společnou hromádku kamenů a ne přesný počet ”figurek” pro každého jako je tomu v šachách nebo v dámě. Musel jsem je ujistit, že to bude i tak fungovat.
Samozřejmě jsem vzápětí zjistil, že jsem měl vysvětlit diagonály a tak jsem rychle obešel všechny desky, abych to napravil. Potom už jsem jen převážně obhlížel hru a pomáhal dětem pochopit, jak dostat soupeře do atari (a pochopit, kdy jsou sami v atari). A samozřejmě všechny další hloupé věci, které začínající hráči dělají.
Délka partií se pohybovala od méně než deseti tahů až po pokrytí téměř celé desky. Partie šly rychle, takže prohrát jednu nebyla žádná tragédie. Když nějaké dítko prohrálo víc partií za sebou, chvilku jsem se mu více věnoval, abych mu pomohl.
Původně jsem nezamýšlel, aby se děti ve dvojicích střídaly, ale ony s tím začaly sami. Bylo by dobré povzbudit děti, aby také jen sledovaly pár partií ostatních.
Jakmile děti pochopily základy hry, začal jsem je upozorňovat, že místo snahy o zajetí soupeřových kamenů se také mohou snažit vytvářet vlastní skupiny s hodně svobodami, které není tak snadné sebrat. Také jsem navrhl, ať zkusí hrát, dokud někdo nezajme tři kameny.
Hra pokračovala déle, než jsem předpokládal. Nakonec učitelka upozornila, že se blíží přestávka. Požádal jsem o trochu víc výukového času, tedy něco, co jsem vůbec nepředpokládal.
V druhé vyučovací hodině jsem hovořil o očích a životu a zdůrazňoval jsem, že žravé go vyhrává víc věcí než jen braní kamenů. Ukázal jsem, že jedno oko nestačí a jak může být tříbodové oko na straně proměněno ve dvě a žít.
To bylo asi tak vše, co jsem chtěl říci, pak se ale někdo zeptal, co se stane, když na ten průsečík (klíčový bod) hraje druhá barva. No vida. A tak jsem musel přiznat, že nejlepší průsečík pro jednoho, je často nejlepší i pro druhého. A ukázat oběti a následné zajetí té velké skupiny. Někdy během tohoto výkladu jsem si připomněl, že žravé go má končit první obětí a musí se zmínit, že ve skutečném go by hra pokračovala. Myslím, že mi alespoň částečně rozuměly.
Před odchodem jsem podle WWW stránky McAdamsové navrhl, ať nekončí hru prvním zajatým kamenem, ale ať pokračují do tří.
Paní Sandy, která je jednou z ředitelek školy rychle pochopila k jakému myšlení a strategickému uvažování hra děti vede a konečně jsem dostal šanci, říci ji o výhodách go oproti šachům a jak může být vojenská strategie Japonska, Ruska a Spojených států přirovnávána ke go, šachům a pokeru. Později jsem jí dal několik WWW stránek Milta Bradleye (http://villagenet.com/~bradleym/index.html) o výhodách výuky go.
Další týden mne informovala, že se chystá zkusit učit žravé go v sedmé a osmé třídě, a tak jsem se nabídl, že to udělám já sám. Zatím se to nepodařilo, kvůli výchovnému koncertu a dalším akcím, ale brzy na to dojde.
Plánoval jsem, že se do třetí a čtvrté třídy vrátím s opravdovým go na 9x9, ale chci nejprve zkusit starší děti. Haniny spolužáky evidentně baví žravé go na úkor několika hodin čtení. To vypadá jako výhodný obchod.