Etiketa go

Tomáš Grosser

Článek se stejným názvem vyšel již v roce 1994 v legendárním časopisu GoBoy, který vydával Zbyněk Dach. Protože se však za uplynulé čtyři roky účastníci našich turnajů do značné míry obměnili, nebude na škodu se k tomuto tématu znovu vrátit

Nechci v tomto článku navazovat na už tak dost vyčerpávající dílo, jež nám zanechal neméně legendární Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, ale nikdy nemůže být na škodu ve stručnosti připomenout několik dobře míněných rad z oblasti nepsaných zásad slušného chování v go:

• Před partií by mělo být samozřejmostí podání ruky. Případně můžete soupeři popřát pěknou hru.
• Přestože na turnajích určuje barvy kamenů většinou počítač, je dobré znát správný postup losování barvy kamenů, tzv. nigiri. Literatura (konkrétně velmi zajímavá kniha Go Player’s Almanac) ho popisuje následovně: Jeden z hráčů (podle etikety starší) vezme hrst bílých kamenů. Druhý hráč se poté snaží odhadnout (obvykle položením jednoho nebo dvou kamenů na desku), zda má jeho soupeř v hrsti lichý nebo sudý počet kamenů. Pokud to uhádne, bude mít černé.
• Jednoho z největších faux pas v go se můžeme dopustit již při pokládání prvního tahu. Každý hráč go by měl vědět, že první tah se vždy pokládá do pravého horního rohu (tedy do levého dolního soupeře), přesněji na jeden z vyznačených průsečíků na obrázku 1. V současné době neznám u nás jediného aktivního danového hráče, který by toto pravidlo nedodržoval. Ostatně by se jeho soupeři na něj také dívali takříkajíc skrz prsty.
• Také pokládání handicapových kamenů má své přesné pořadí, viz. obrázek 2. Pokud si dáváte pět nebo sedm handicapových kamenů, tak poslední z nich nebude umístěn na E, resp. G, nýbrž na bod I doprostřed desky. U tří handicapů se kameny pokládají na body A, B a C. Následující tah může bílý ve všech případech položit již bez omezení.

Obrázek 1

Obrázek 2

• Asi největším přestupkem, kterého se hráč může dopustit, je vracení tahů. Přemýšlet o něčem takovém při turnajové partii nepřipadá vůbec v úvahu. Navíc by to bylo i proti turnajovým pravidlům. Tahy je však lepší nevracet raději ani v přátelské partii.
• Jako často se vyskytující prohřešek lze shledat mačkání hodin nesprávnou rukou. Hodiny zásadně mačkáme rukou, kterou jsme na desku položili kámen. Toto platí i pro bleskovky.
• Dále není nutné asi zdůrazňovat, že pronášet jakékoli komentáře nad turnajovou nebo vážnější přátelskou partii v době, kdy se ještě hraje, též nelze shledat jako příliš taktní. Jistě, pokud chcete soupeře psychicky zdeptat, stačí mu občas lehce naznačit, jakou zrovna zahrál hloupost, nebo mu jednoduše zdůraznit, jaké dokonalé tesuji jste právě vymysleli. Příště si ale budete muset najít jiného soupeře.
• K nejrůznějším kibicům se dá dodat snad jen tolik, že patří tak nanejvýš ke kartám. Ke go určitě nikoli. Pokud se přeci jen u vaší partie nějaký objeví, je nevyhnutelné mu důrazně naznačit, že o jeho rady nestojíte. Toto zvlášť platí, hrajete-li turnajovou partii.
• Jestli přes to všechno potřebujete někomu sdělit váš zážitek z právě hrané partie, je nejlépe takto učinit mimo hrací místnost. Nepřipadá však v úvahu do těchto diskusí zatahovat přímo aktéry dané partie. Ani vy byste se neměli nechat zatáhnout do diskuse o vaší právě hrané partii.
• S tímto také trochu souvisí hluk v hrací místnosti, což je většinou doména dětí a mládeže (ale nezřídka i některých dospělých). Není příjemné, když musíte za hluku 110 decibelů vymýšlet v poslední minutě byoyomi tah, který nezvratně rozhodne partii.
• Do kategorie rušení patří i nejrůznější zlozvyky, které nezřídka (ač si to třeba neuvědomujeme) mají neblahý vliv na soupeřovu koncentraci. U každého se pravděpodobně nějaký najde. Jedná se však o to, aby soupeře zbytečně nerušil. O zlozvycích by se však dal napsat zvláštní článek, proto pouze namátkou vyjmenuji některé u našich hráčů více či méně se vyskytující: chrastění, šelestění či klepání s kameny, samomluva (nezřídka sprosté nadávání sám sobě), emotivní výlevy, houpání na židli, kousání nebo čištění nehtů a jiné manikúrní či pedikúrní úkony, používání rušivých talismanů, mlaskání, chrochtání, časté bezdůvodné chození od partie atd. Soupeř může podat sebelepší výkon, ale váš zlozvyk mu může celkový dojem z partie pokazit, přestože ji třeba vyhraje.
• Pravděpodobně nejvíce stresující částí partie je byoyomi. Pro soupeře to určitě není příliš příjemné, když hraje pod časovým tlakem. Proto bychom mu to neměli svým nevhodným chováním ještě ztěžovat.
• Odehrál-li váš soupeř všechny tahy jednoho cyklu byoyomi, resp. když do byoyomi vstupuje, měli byste mu nastavit hodiny. On si mezitím z misky, kterou poté zakryje nebo dá na stranu, vyndá stanovený počet kamenů. Poté byste mu měli ještě ukázat hodiny, aby se přesvědčil, že jste mu čas nastavili správně. Není příliš taktní přemýšlet v čase nikoho.
• Pokud si potřebujete v byoyomi odskočit na toaletu, máte se souhlasem soupeře právo na zastavení hodin. Měli byste však takto učinit nejlépe již na začátku byoyomi, nikoli až v době, kdy musíte v poslední minutě vymýšlet rozhodující tah.
• Zvláštní pojednání bychom mohli napsat o umění vzdát se. Japonská profesionálka Yuki Shigeno v této souvislosti po loňském zápasu s Davidem Holečkem řekla, že člověk může hrát partii, dokud ho baví. Dovolil bych si jí ale trochu doplnit: Člověk by měl hrát partii, dokud ještě alespoň trochu baví jeho soupeře. Nesvědčí příliš o hráčské (a zřejmě též o osobní) vyspělosti, pokud se někdo v jasně prohrané partii snaží donutit soupeře prohrát na čas v poslední minutě byoyomi vyplňováním neutrálů, beznadějnými invazemi či dáváním bezpředmětných atari. Jestliže sami vidíte, že daný tah v žádném případě nefunguje, potom nemá cenu se shazovat jeho hraním.
• To už se dostáváme k počítání partie. Zde není asi nutné příliš zdůrazňovat, že každý hráč počítá území svému soupeři. Komi se obvykle připočítává až po spočítání partie na desce. Po zjištění výsledku je opět dobré podat si se soupeřem ruce a poděkovat si za pěknou hru, což činíme bez ohledu na to, zda jsme vyhráli, či prohráli.

Malá poznámka na závěr:
Často u nás slýcháváme v souvislosti s dodržováním určitých pravidel slušného chování v go spojení “etika go”. Osobně bych se spíše přimlouval za název “etiketa go”. Netroufl bych si například říci, že se daný člověk chová neeticky (= nemravně, nemorálně) jenom proto, že neumí handicapové kameny položit ve správném pořadí. A přesto se dotyčný nepochybně dopouští porušení etikety go (= pravidel společenského chování v go).