Za celou historii hry go byly sehrány miliony partií. Desetitisíce z nich byly sehrány největšími mistry. Možná stovky snesou označení mistrovský kus. Kdyby měl však někdo jmenovat konkrétní partii, jež předčí ostatní, nejspíše by neuspěl. Skutečně kvalitních partií bylo sehráno již tolik, že z nich není možné nějakou vyloženě vyzdvihnout. Přesto všechno můžeme nalézt partie, které jsou všeobecně známé, přestože jejich aktéři ani nemuseli za každou cenu patřit mezi absolutní špičku všech dob. Tyto hry jsou totiž obvykle dávány do souvislosti s nějakou historickou událostí, která se už o jejich slávu postarala sama. A kdo ví, snad by jinak také upadly v zapomnění. V tomto článku se vám pokusíme některé z nich představit i s jejich často pohnutými osudy.
Buddhistický mnich Nikkai byl prvním velkým hráčem novodobé historie hry go. Přestože se historické prameny příliš nevěnují jeho konkrétním činům, jedno jisté: Díky svému umění (i když na dnešní poměry byl silný asi jako pátý dan), kterým okouzlil tehdejší vládce Japonska, se postaral o nemalý rozkvět hry go v této zemi po dalších čtyři sta let.
V roce 1578 si ho během své návštěvy Kyota nechal zavolat první ze tří velkých japonských vojevůdců přelomu 16. a 17. století Nobunaga Oda, který byl sám silným a nadšeným hráčem go. Přesto spolu hráli pětihandicap. A byl to právě Nobunaga, jenž poprvé nazval Nikkaie “Meijinem” (v překladu mistr). Od té doby se tohoto slova používalo k označení nejsilnějšího hráče své doby.
V roce 1582 byl Nikkai předvolán do chrámu Hannoji v Kyotu, aby zde sehrál partii se svým největším rivalem Rigenem Kashio v Nobunagově přítomnosti. Nastala však zcela výjimečná situace: Na desce se objevilo trojité ko. To by ovšem samo o sobě partii natolik neproslavilo, poněvadž se tento jev občas vyskytne. Pravým důvodem její slávy bylo to, co se událo poté.
Noc po této partii se vzbouřil Nobunagův první vazalský generál Akechi Mitsuhide, obsadil chrám Hannoji a Nobunagu zavraždil. Od těch dob se trojité ko považuje za nešťastné znamení.
Dá se ovšem jen těžko odhadnout, jakým způsobem trojité ko v partii vzniklo, poněvadž zápis má pouze 128 tahů. Podle jedné teorie vzniklo v jiné partii hrané ve stejný den.
I přes Nobunagovu smrt našel Nikkai zastání u dalšího vojevůdce - Hideyoshiho Toyotomi, který pokračoval v úsilí sjednotit Japonsko, a posléze i u Tokugawy Ieyasa, jenž v roce 1603 v Japonsku konečně nastolil pořádek a ukončil dlouhotrvající občanskou válku. A tím mohl začít zlatý věk hry go. To už je ale zase jiný příběh.
Pozn.: Bohužel se nepodařilo sehnat zápis této partie. U ostatních “nejslavnějších partií” však o něj nepřijdete.
Název této partie zní snad trochu brutálně, přesto je v cizojazyčné literatuře používán, i když zvracení krve tuto partii samo o sobě neproslavilo. Jestliže se chceme zabývat tím, co se postaralo o její slávu, kvůli které jí tady věnujeme prostor, musíme se nejprve vrátit do roku 1827. Hlavními hrdiny jejího osudu je pět představených (iemotů) čtyř hlavních japonských škol go: Honinbo Jowa (8. dan, v té době mu bylo 41 let), Inoue (Hattori) Inshuku (7. dan, 67 let, vůdce školy Inoue do roku 1825), Inseki Gennan (7. dan, 30 let, vůdce školy Inoue od roku 1825), Yasui Senchi (8. dan, 62 let) a Hayashi Genbi (7. dan, 50 let).
V uvedeném roce přišel za Jowou Inoue Inshuku s tím, že když ho povýší na osmý dan, řekne svému synovi Inseki Gennanovi (byl to ovšem pouze adoptivní syn; v této době bylo v Japonsku zvykem, že učitelé své nejlepší žáky adoptovali), aby vyzval a porazil Yasuie Senchiho, čímž se bude moci Jowa stát Meijinem, poněvadž jeho jediného zatím nikdo v souboji neporazil. Jelikož Jowa souhlasil, navštívil Inoue Inshuku následující rok Yasuie Senchiho. Ten však jeho výzvu na zápas s Gennanem odmítl. Inshuku se tedy vrátil za Jowou a požádal ho, aby mu udělil osmý dan alespoň za vynaložené úsilí. To však Jowa odmítl.
Honinbo Jowa však dostal strach, tudíž se radil se svým přítelem Hayashim Genbim. Bylo jim jasné, že Inseki Gennan chce také získat titul Meijin. A protože tento titul mohl přirozeně držet pouze jeden hráč, obrátil se Jowa na ministra chrámů a svatyní, do jehož kompetencí go spadalo, s žádostí o udělení titulu Meijin, kterou Genbi podpořil.
Když se toto dozvěděl Inseki Gennan, zašel za Yasuiem Senchim a nabídl mu, že pokud ho povýší na osmého dana, bude moci vyzvat Jowu jako jemu rovný, čímž mu možná v získání titulu Meijin zabrání. Senchi s tím souhlasil.
16. února 1828 se všichni čtyři iemotové sešli. Senchi vyzval Jowu, aby souhlasil se zápasem o titul Meijin proti Gennanovi. Oslovili také samotného Gennana, nyní už osmého dana, aby se k tomu vyjádřil. Ten však k překvapení všech jen mlčel. A ještě více celou věc zkomplikoval Inoue Inshuku svým prohlášením, že Gennan je ještě příliš mladý a má osmý dan jen krátce, takže by Jowu měl vyzvat Senchi jakožto nejstarší osmý dan.
To už bylo na všechny příliš. Neustálé intriky Inoue Inshuka všechny rozladily na nejvyšší míru. Jowa se tedy rozhodl učinit Gennanovi následující návrh: Když Gennan podpoří jeho kandidaturu na Meijina, přenechá mu tento titul po šesti letech. A aby bylo zaručeno plnění jejich dohody, měl každý dát tomu druhému jako rukojmí své syny. Gennan souhlasil. Avšak tentokrát zaintrikoval pro změnu Jowa a nedodržel slib s rukojmími. Situace se stala neúnosnou.
Ministr se rozhodl svolat poradu, která by spor vyřešila. Gennan opět trval na zápasu. Ovšem pobouřený Senchi tentokrát tuto možnost odmítl s tím, že by měl nejprve s 8. danem několik let hrát a pak se uvidí.
Podle Hayashi Genbiho titul Meijin Jowovi náležel po zásluze (což byla skutečně pravda). Proto promluvil s knížetem Mitou, u kterého kdysi sloužil a jenž byl příbuzný samotného šóguna. Jowa mu za jeho ochotu slíbil udělit osmý dan, jakmile dosáhne titulu Meijin. Tím se nakonec stal v roce 1831.
Bylo by pěkné, kdyby tímto příběh končil. Jenže Inoue Inshuku s Gennanem se nechtěli vzdát. Také oni měli kontakty na vyšších místech. Vlivnou oporu našli v ministrovi knížeti Matsudairovi, poradci šóguna. A tudíž za několik let následovala další lest.
19. července 1935 se sešli nejlepší hráči u Matsudaira, aby sehráli šest partií. Pozván byl také Jowa. Asi stojí za zmínku, že takové pozvání se nedalo v žádném případě odmítnout. A právě v tuto chvíli vystupuje do popředí držitel 7. danu Akaboshi Intetsu, jenž byl bezesporu nejtalentovanějším žákem Inouea Inshuka. Gennan s Inshukem byli přesvědčeni o tom, že Akaboshi Jowu porazí, následkem čeho pak budou moci zpochybnit jeho právo na titul Meijin (sám Gennan nemohl z pochopitelných Jowu vyzvat, jelikož ten by jeho výzvu nepřijal).
Devět dní spolu zápolili. Hned v zahájení zahrál Akaboshi novou variantu joseki taisha, kterou tajně vymysleli ve škole Inoue k podobným účelům. Jowa udělal chybu, takže po zahájení ztrácel. Avšak pak se událo to, co je někdy nazýváno jedním z největších zvratů v historii hry go. Jowa ve střední hře zahrál tři brilantní tesuji a postupně stahoval náskok svého soupeře. A když zahrál svůj 246. tah, Akaboshi se vyčerpáním zhroutil na desku, zvracel krev a už se nedokázal znovu posadit. Bylo jasné, že prohrál. Za několik dní zemřel ve věku dvacet šest let na tuberkulózu.
Kníže Mito se na smrtelné posteli zeptal, zda už jeho oblíbenec Genbi získal osmý dan. Protože ho ještě neměl, napsal žádost ministrovi, aby mohl s Jowou sehrát 20 vyzývacích partií. Tu podpořil také Inseki Gennan. Jenže v roce 1839 ministr náhle Jowu bez udání důvodu odvolal. Všichni však věděli proč.
Přesto všechno, co zde bylo napsáno, patřil Jowa k největším hráčům historie hry go. Vždyť je někdy spolu s Dosakem a Shusakem považován za Kiseie (světce go) staré doby. A kdyby jeho jméno nebylo spojeno s touto “aférou”, určitě by tento titul byl s jeho jménem spojen natrvalo. Jenže osud tomu chce někdy jinak...
Pokud bychom měli jmenovat jediného hráče, který tvořil předěl mezi starou a novou dobou v go, potom bychom zcela určitě vyslovili jméno Meijina Shusaie (původním jménem Tamura Hoju), jenž jakoby ukončil dobu velkých Meijinu a Honinbů a započal dobu moderního go.
Během své kariéry vyhrál Shusai většinu důležitých zápasů, což mu v roce 1908 vyneslo úřad iemota školy Honinbo, o šest let později titul Meijin a v konečném důsledku i přezdívku “neporazitelný Meijin”. Pravda je taková, že po smrti Shueie v roce 1906 neměl prakticky konkurenci.
Shusaiova kariéra měla vyvrcholit jeho poslední oficiální partií před odchodem do ústraní. Nejsilnější hráči tenkrát sehráli turnaj o možnost vyzvat ho k této partii. Vítězem se stal Kitani Minoru, jeden z tvůrců Nového fuseki a zvláště zásluhou svých pedagogických výkonů jedna z největších legend japonského go (za svůj život měl tolik žáků jako nikdo jiný; např.: Cho Chikun, Kobayashi Koichi, Takemiya Masaki, Ishida Yoshio, Otake Hideo atd.). Tudíž 26. června 1938 spolu s Shusaiem usedli ke gobanu, aby sehráli partii, která se zlatým písmem zapsala do historie.
Každý z hráčů měl na přemýšlení 40 hodin (Shusai využil 19 hod. 57 min., Kitani 34 hod. 19 min.), což bylo téměř dvaapůlkrát tolik, než se povolovalo na nejdůležitější partie. Vzhledem k tomu, že Shusai během hry vážně onemocněl, trvalo její sehrání téměř půl roku. Přesně skončila 6. prosince. Hráči se sešli celkem k 14 sezení (jen pro porovnání - dnes mají partie o nejprestižnější tituly nanejvýš dvě sezení, tzn. hrají se dva dny). A skutečnost je taková, že tato poslední partie přinesla Shusaiovi nejen první porážku v důležitém souboji (prohrál o pět bodů), ale také mu v podstatě přinesla smrt, protože zhruba rok poté, 18. ledna 1940 umírá, na čemž měla tato hra údajně nezanedbatelný vliv.
Snad by se stala slavnou sama o sobě. Avšak skutečnou proslulost jí přinesla novela Meijin (naleznete ji v knize Tanečnice z Izu a jiné prózy, jež vyšla i v češtině) od japonského nositele Nobelovy ceny za literaturu Kawabaty Yasunariho, který psal pro sponzorující noviny reportáže z tohoto zápasu. Ve vyprávění o této partii by se dalo ještě dlouho pokračovat. Ale bude lepší, když si přečtete zmíněnou novelu.
Pro vyprávění o nejslavnějších partiích je příznačné, že všechny jsou nějakým způsobem spojené se smrtí. A jak už název trochu napovídá, nejinak tomu bude zřejmě i v tomto případě. Ale popořadě.
Meijin Shusai odkázal titul Honinbo Nihon Ki-inu (Japonské asociaci go) . Hned po jeho smrti se tedy začalo uvažovat, jakým způsobem ho nadále udělovat. Nakonec vznikl turnaj o titul Honinbo, jehož první ročník se uskutečnil již v roce 1941. Vyhrál ho tenkrát Sekiyama Riichi, jenž sice remízoval v souboji s Kato Shinem 3:3, ale nakonec byl titul udělen jemu, protože vyhrál ligu. Zápas se hrál pouze na šest partií a nepoužívalo se ještě komi. Každý z hráčů tenkrát vyhrál partie, v nichž měl černé. Zajímavé je, že v lize neuspěl ani Go Seigen, ani Kitani Minoru, kteří byli po smrti Meijina Shusaie nejsilnějšími hráči.
V druhém ročníku vyhrál ligu Hashimoto Utaro, jenž také zvítězil v první partii zápasu o titul. Během druhé se však Sekiyama zhroutil na desku s krutými žaludečními křečemi ztěžovanými nevyléčitelnou chorobou páteře. Bylo nemožné dokončit partii. Poté, co byl Sekiyama kvůli zdravotním problémům nucen od zápasu odstoupit, udělil Nihon Ki-in titul Hashimotovi. Tím však pohnutý osud prvních ročníků turnaje o titul Honinbo zdaleka neskončil. Spíše naopak.
V roce 1945 (v prvních zápasy se hrály jednou za dva roky) byl na programu třetí ročník. A protože Tokio bylo v té době velmi tvrdě bombardováno, bylo za místo konání zápasu zvoleno zdánlivě bezpečnější místo - Hirošima. Vyzývatelem byl Iwamoto Kaoru, který dokázal zvítězit v prvním kole. Na naléhání velitele místní policie, jenž se bál leteckého útoku, se však zápas po této partii přesunul z centra města na jeho předměstí. V té chvíli zřejmě ani neměl ponětí, že tímto rozhodnutím zachránil hráčům zcela jistě život. Psal se totiž 6. srpen 1945.
Hráči se již v poklidu věnovali druhé partii, když na Hirošimu byla svržena vůbec první atomová bomba (podle svědectví Iwamota to bylo mezi 106. a 107 tahem). Nárazová vlna rozbila okna a rozházela kameny po hrací místnosti. Avšak hráči, kteří byli před vážnějšími následky tlakové vlny chráněni okolními kopci, neměli vůbec ponětí, co se vlastně stalo. Poskládali tedy kameny zpátky na desku a pokračovali v partii, jakoby se nic nestalo. Hashimoto ji nakonec vyhrál o pět bodů.
Pod vlivem okolností byl zápas na tři měsíce přerušen. Další čtyři partie vyhrál vždy hráč hrající s černými kameny, takže po jejich odehrání byl stav 3-3. Na řadu měla tedy přijít rozhodující partie, avšak nikdo k ní už nenastoupil. Oba hráči se shodli, že přednost má obnova japonského go. Hashimoto se vzdal titulu ve prospěch Nihon Ki-inu, který v červenci 1946 uspořádal nový zápas na dvě vítězné partie. A poněvadž Iwamoto Kaoru první dvě kola vyhrál, stal se prvním Honinbem v poválečné éře.
