Vážení přátelé hry go,
když jsem přesně před rokem psal úvodní slova do prvního čísla časopisu Igo, byl
jsem přirozeně v rozpacích, jak bude v goistických kruzích přijmut. Závazek byl
o to větší, že se mělo jednat o oficiální časopis České asociace go.
Dnes mám před sebou čtyři vydaná čísla a musím uznat, že tato práce měla, má a snad i stále bude mít pro české go smysl. Přestože se některé věci nepovedly tak, jak bychom si možná přáli, podařilo se udělat velký krok vpřed.
Netroufám si odhadnout, co budu na tomto místě psát za rok. Ale troufnu si alespoň vyjádřit přesvědčení, že vám i v roce 1998 budeme přinášet zajímavé informace ze světa go, díky kterým zůstane časopis Igo stále ve vaší přízni.
Tomáš Grosser
Když 10. prosince večer zazvonil telefon a nějaký hlas na druhém konci mi sdělil: “Váš otec zemřel”, považoval jsem to za jasný omyl. Vždyť včera večer byl u nás na návštěvě a ještě dnes s ním moje žena snad 20 minut telefonicky hovořila. “Bohužel, Vladimír Holeček, ročník 1925. Upřímnou soustrast”, vzal mi naději hlas z druhého konce.
Otec začal hrát go někdy v roce 1962 a byl jedním ze zakládajících členů goistického hnutí v našich zemích. Jedněmi z jeho prvních žáků jsme byli bratr a já, k dalším patřil například i dr. Dušan Prokop, dlouholetý předseda a organizátor go u nás, nebo pánové Popovič a Kolesár, již nežijící zakladatelé slovenského go. Nepřímo však stál u goistické kolébky dalších mnoha z vás. Stačí si uvědomit, že ještě na konci 60. let nás bylo tak na dvě a půl party pauzírovaného mariáše.
Z té doby jsme vydrželi vlastně jen tři. Otec, dr. Prokop a já. Otec byl naším nejstarším i nejdéle hrajícím aktivním hráčem. Nyní se nestorem českého go stal dr. Dušan Prokop, čestný člen ČAGo.
Posledním otcovým turnajem byl pražský listopadový 29.-30. 11. 1997. Příliš se mu nedařilo, ale přece jen v 5. kole získal cenné vítězství nad Tomášem Běhounkem. Poslední partie v životě byla vítězná, snad určitá symbolika.
Poslední zápas otec nečekaně podstoupil o 10 dnů později. Zápas o život. Byl to však nerovný boj, ve kterém ani nemohl mít šanci. Soupeř byl o mnoho silnější, handicap neposkytl, bjojomi nepovolil.
Tak jsem následující den nechával vytisknout nejsmutnější text ve svém životě. Stálo tam:
“S bolestí v srdci oznamujeme všem příbuzným, přátelům a známým, že navždy odešel dobrý a skromný člověk náš milovaný tatínek, dědeček a bratr pan Vladimír Holeček.”
Chci ještě poděkovat Vláďovi Dicá a Jirkovi Ďurovičovi za způsob jakým umožnili a pomohli uctít otcovu památku na bečovském turnaji.
Jiří Holeček