Žák Honinba Sansy, založil školu Inoue. Sansa před smrtí učinil Dosekiho nástupcem na postu Godokoro. Rovněž ho pověřil výcvikem svého nástupce, San´etsu (1611-58), který byl tehdy příliš mladý, aby pokračoval jako Honinbo. Doseki se zhostil svého úkolu poctivě a San´etsu se stal druhým Honinbo, když dosáhl jozu (7. dan) v roce 1630 (třída mu byla udělena na základě pokynů v Dosekiho poslední vůli).
Žák Honinba Sansi, založil školu Yasui. Byl hlavním soupeřem Dosekiho. Podle starých záznamů hráli spolu 120 partií v průběhu pouhých několika let a Doseki vyhrál dvě třetiny z nich.
San´etsu byl oficiálním nástupcem prvního Honinba Sansy a stal se druhým Honinbem v roce 1630. Sansa zemřel v roce 1623 a San´etsu byl příliš mladý, aby zaujal jeho místo, takže na nějakou dobu byla linie Honinbo přerušena. Avšak díky nezměrnému úsilí jeho opatrovníka Nakamury Dosekiho škola opět povstala. V roce 1645 mu šogunát nařídil hrát zápas na šest partií se Sanchim, druhým Yasuiem, aby se určilo, který hráč si zaslouží uvolněné místo Godokoro. Zápas trval od roku 1645 do roku 1653 a skončil remízou 3-3 (černý vyhrál v každé partii - museli hrát sudý počet partií, neboť nedávali komi), takže ani jeden z hráčů nebyl schopen zaujmout tento post. Tento zápas byl první ze šesti velkých vyzývacích zápasů (sogo) v období Edo, z nichž čtyři se týkaly úřadu Godokoro. San´etsu zemřel v roce 1658, aniž ho dosáhl.
V pořadí druhý se stal hlavou školy Yasui. Od roku 1645 do roku 1653 hrál zápas s druhým Honinbo San´etsu o úřad Godokoro. Zápas skončil remízou a místo zůstalo volné. V roce 1668 se Yasuimu Sanchimu podařilo díky obratnému manévrování na pozadí politické scény dosadit sebe na místo Meijina Godokoro, což vyvolalo okamžité a silné protesty Doetsua, San´etsuova nástupce na postu Honinba. To si vynutilo další vyzývací zápas. Po 20 partiích zůstával Sanchi pozadu a tak se v roce 1677 vzdal úřadu Godokoro.
Připravil: Petr Valášek
Tento článek je převzat z březnového čísla European Go Journalu. Pro potřeby časopisu Igo jej přeložil Ing. Zdeněk Marcian a upravil Jiří Ďurovič. Technická poznámka pro ty, kterým pojem insei nic neříká - jedná se o adepty na profesionální dráhu v go. V Japonsku se o tuto poctu velice tvrdě bojuje a právě o tom je tento článek.
V červenci 1995 hrál Jonas Fincke na Mistrovství světa juniorů v Ams-telveenu. Skončil na 7. místě, když mezi jinými porazil japonského reprezentanta Ishiiho Akanea. Měsíc poté odcestoval do Japonska, aby studoval jako insei. Zůstal v Japonsku po dobu devíti měsíců. V té době mu bylo šestnáct let.
Fincke byl po svém návratu do Evropy ochoten o svém pobytu v Japonsku podat svědectví. Poprvé se tak našim čtenářům přibližuje svět inseiů pohledem zevnitř. Dejme však již slovo samotnému Jonasi Finckemu:
Byl jsem v Tokiu jako insei od podzimu 1995 do léta 1996 po dobu asi devíti měsíců. Během té doby jsem měl jedinečnou možnost nahlédnout zevnitř do organizace profesionálního go v Japonsku.
Inseiové jsou mladíci usilující o to, aby se stali profesionály. Obvykle mají nějakého profesionála, který je učí nebo alespoň podporuje. Inseiů chodících do takových škol profesionálního go, jako je “Rokusei Gakuen” Kikuchiho Yasura, není mnoho. Trochu jsem se letmo seznámil i s touto školou go, když mi bylo umožněno jít tam na dva měsíce. Kikuchi je jedním ze špičkových japonských amatérů a v současnosti téměř všichni slibní mladí hráči vycházejí z jeho školy. Byl jsem překvapen, když jsem zjistil, že tato škola se příliš neliší od běžného studia insei. Jedinou skutečně odlišnou věcí je to, že jsou zde krajně přísná pravidla a že všichni inseiové jsou skutečně velmi soustředěni na go. Samozřejmě, žáci mají šanci hrát jeden s druhým, ale kromě toho si každý přehrává znovu a znovu profesionální partie a studuje tsume-go (problémy go) atd., takže to skutečně není nic mimořádného.
Má-li se Asiat stát inseiem, je nezbytné, aby tak učinil již ve 14 letech. Inseiem totiž může být jen do 18 let, ve třídě A do 19 let. Inseiové jsou totiž podle své výkonnosti rozděleni do tří až čtyř tříd A, B, C případně D - viz Kawara Go Almanach (pozn. překladatele). Každý měsíc se provádějí přestupy (tj. povýšení, ale i snížení).
Pokud zájemci o profesionální dráhu neuspějí ve stanoveném věkovém limitu, mají ještě možnost do 25 let věku kvalifikovat se na profesionála na turnaji Hon-sen, jako “outsideři”. Tato omezení však platí pouze pro Asiaty, pro zájemce z ostatních zemí tak přísná omezení neplatí.
Každý rok se tři nebo čtyři inseiové nebo “outsideři” kvalifikují na profesionály v turnaji Hon-sen. Dále tu je Celojaponský turnaj, ze kterého vzcháyí jeden profesionál, a speciální dívčí turnaj (také jedno místo). Celkově vzato, každý rok vzejde šest nových profesionálů. Inseiů je samozřejmě mnohem více, takže konkurence je vždy velmi silná.
Obvyklé partie ligy insei se hrají každou neděli a jednou nebo dvakrát za měsíc i v sobotu. V každé třídě (A až D) je dvanáct inseiů. Nejlepší čtyři každý měsíc postoupí do vyšší třídy, nejhorší čtyři naopak klesají do nižší třídy. Nastává tudíž vždy velký boj o umístění, které také v případě rovnosti bodů rozhoduje o nasazování do zápasů a o pozici v žebříčku. Čas na hru je jedna hodina a jedna minuta bjójomi, s výjimkou nejslabší třídy, kde je povolený čas 30 minut a jedna minuta bjójomi. Ke všem třídám jsou přiřazeni profesionálové jako učitelé a asistenti a obvzkle alespoň jeden z nich musí dohlížet na vlastní hru, která se odehrává v Insei centru Chiba v Makuhari, asi 25 až 30 km nebo trochu méně než hodinu vlakem od centra Tokia.
Většina profesionálních aktivit se koná v hlavní pobočce Nihon Ki-inu v Ichigayi v Tokiu. Dvakrát v týdnu se hrají profesionální partie a mnozí inseiové tyto profesionální partie sledují nebo si přivydělávají nějaké kapesné tím, že pořizují herní záznamy či sledují bjójomi. Neexistují žádné speciální akce nebo lekce pro inseie.
Jeden z mých typických dní v Insei Centru vypadal takto: ráno jsem mezi 7.00 a 7.30 vstal a nasnídal se (všechna jídla jsou obvykle připravena domácí paní). Protože jsem nechodil do školy, měl jsem “volno” (rozumí se čas na studium) do oběda ve 12.30 a potom znovu do večeře v 18.00. Ze začátku byl čas na studium také mezi vstáváním (v 6.30 ráno) a snídaní, ale od tohoto pravidla jsme brzy upustili. Tak jsem většinu dne studoval go. Každý insei se sám rozhoduje, co studovat, ale většina z nich má nějaký program přehrávání profesionálních partií, analyzování těchto her a tsume-go. Také tím, že si zapisují mnoho her a mnoho přehrávek, je to zdá se dobrý způsob, jak se zlepšit.
Jak jsem dříve uvedl, liga insei se hraje o nedělích a někdy i o sobotách. Pro mne to bylo nejvíce stresující období, protože snaha vyhrát je extrémně vysoká a zvláště ze začátku jsem měl problémy se zvládnutím čtyř velmi závažných partií v jednom dni. Měl jsem pocit, že inseiové byli většinou neskonale šťastni, když úspěšně absolvovali své partie, a potom se obvykle snažili jenom relaxovat, například hraním stolního tenisu nebo sledováním televize.
Jaké je profesionální go v japonsku?
Všechny profesionální aktivity organizuje buď Nihon Ki-in nebo Kansai Ki-in (to jsou dvě hlavní organizace go v Japonsku). Ty dostávají peníze od sponzorů, kterými jsou obvykle noviny (všech sedm největších turnajů v Japonsku je stále sponzorováno novinami), ale nyní začaly pod svým jménem organizovat turnaje go také televizní společnosti a samozřejmě i některé další firmy. Např. ACOM pořádá bleskový turnaj ACOM Cup.
Amatéři se také mohou stát členy Nihon Ki-inu. Nihon Ki-in publikuje tři časopisy, ve kterých se objevují testy go. Jestliže někdo z amatérů dosáhne v těchto testech určitého počtu bodů, pak je mu přiděleno jisté ohodnocení a je přijat do Nihon Ki-inu, ovšem musí složit jistou sumu peněz. Jiným způsobem, jak získat oficiálně přiznaný dan, je hrát v turnaji a získat stanovený počet bodů. Kdo se stane členem Nihon Ki-inu, má nárok na jeden z časopisů vydávaných v Nihon Ki-inu.
Profesionálové vydělávají své peníze hraním na turnajích (peníze dostávají za účast v závislosti na tom, jakou mají třídu, na druhu turnaje a na tom, do jakého kola postoupí). Dále si opatřují zdroj příjmů vyučováním amatérů. Vyučováním je obvykle míněno hraní partií s amatérem a jejich následná analýza. Zvláště pro slabší profesionály je to snadný způsob, jak vydělat nějaké peníze navíc k turnajovým honorářům, které nejsou zpočátku tak vysoké. Honorář za vzučování může být docela slušný podle zařazení a popularity učitele. Kromě toho se někteří profesionálové objevují v televizi, aby komentovali parite, zaznamenávají průběhy partií nebo pracují pro noviny či časopisy. Pro tyto oficiální příležitosti je nezbytné, aby měli profesionálové dobrou znalost norem a forem společenského života, způsobů oblékání atd. Také jsem to trochu zakusil, když jsem hrál v exkluzivním klubu go mého učitele Kobayashiho Chizu Sensei, který se koná jednou za měsíc a do něhož vstoupit je pěkně drahé.
Teď bych rád popsal trochu problémy, se kterými jsem se coby insei setkal. Podle mého mínění je většina těchto problémů dána nepochopením nebo očekáváním, že člověk se bude chovat jako Japonec, což může být pro lidi ze Západu dost těžké. Myslím, že právě zde je kámen úrazu, spíše než v japonském jídle, způsobu sezení nebo v jazyku. Jen velmi málo profesionálů hovoří anglicky nebo se dostalo do častějšího kontaktu s lidmi ze Západu. Někdy je dosti těžké chtít od nich pomoc, protože člověk nezná dost dobře správný způsob, jak je požádat a jak se v jejich přítomnosti chovat. porozumění a Tolerance vůči cizincům v Japonsku naštěstí roste, ale i tak nesnáze při překonávání těchto problémů mohou vycházet ze vzájemného neporozumění. Když si někdo přivykne na život inseie a naučí se lépe mluvit jazykem, tyto problémy již tak často nenastávají. Je však třeba být opatrný a nepokazit si budoucí možnosti.
Abych se znovu vrátil ke svému životu v Insei Centru, problém byl v tom, že podmínky se stále zhoršovaly. Nemám na mysli knihy nebo časopisy o go (mají tam tolik literatury o go, že je prakticky nemožné během lidského života vše pročíst), ale počet inseiů, kteří tam žijí, se neustále snižuje a současně s tím klesá i počet silných hráčů, kteří se jim věnují. Když se centrum otevřelo před osmi lety, žilo tam množství inseiů a dost možná se stali silnými hráči i proto, že byla dobrá atmosféra, možnosti a příležitosti studovat se silnými hráči. Ale dnes se již většina z nich stala profesionály, někteří odešli kvůli věku a téměř žádní noví hráči nepřišli, kromě cizinců. To by mohlo být zapříčiněno tím, že vznikaly potíže se správci (ti se změnili na jaře 1995) a nová pravidla se zdají být příliš přísná pro většin mladých Japonců, takže ti nežijí v Centru, pokud si to mohou dovolit. Já sám jsem měl problémy se správci, protože měli spoustu divných nápadů a také jim asi chybělo dost pochopení pro potíže cizinců.
Závěrem bych rád zdůraznil svou hlubokou vděčnost svému učiteli Kobayashimu Chizuovi Sensei, který mne celou tu dobu podporoval a poskytl mi některé příležitosti, o které bych nechtěl přijít. Děkuji také Hansu Pietschovi, taktéž inseiovi, který mi přes trvalý nedostatek času hodně pomohl, než jsem si v Japonsku zvykl. Odpověděl mi na mnoho otázek a také mi hodně pomohl s go. Také musím poděkovat Alanu Heldovi a ostatním z EGF, od kterých jsem obdržel určitou finanční podporu. Doufám, že jsem vám podal dobrý obraz o mém životě jako inseie.